|
Další informace k zápasům:
Sestava:
Kosík - Fichtl, Spružina K., Spružina J.
- Buchta, Boček
Jiříkovice - Schalke
Na toto utkání jsme se obzvlášť těšili. Uvažte - kolikrát se
člověku poštěstí zahrát si ve vyprodaném kotli mamutího stadiónu na
Ausschalke? Záplava modrobílé barvy, hlava na hlavě, řev, za který by
se nestyděl ani veleop Akut z románu E. P. Burroughse...
Zápal, chuť bojovat na nás byl bezpochyby vidět, od začátku jsme
diktovali hru tak přesvědčivě, až se ve vyprodaném kotli ozval
pískot na adresu domácích hráčů a uznalé bučení na adresu naši. Akce
stíhala akci, česká ulička českou uličku v takovém tempu, že dokonce
i odborník na německý fotbal, na slovo skoupý Jaromír Bosák, který
utkání komentoval pro nejmenovanou veřejnoprávní televizi, se nechal
strhnout a sem tam utrousil slovo. Jen se zakončením jsme byli mírně
na štíru, ne a ne se strefit, až to protrhl Karel. Doufaje, že si ho
všimnou pozorovatelé z německé bundesligy, kam by rád přestoupil z
našeho klubu, hrál s takovým nasazením, v takové rychlosti a s
takovým zápalem, až si někteří jeho spoluhráči, znechucení věčným
čekáním na přihrávku, přihráli cigarety a zapalovač a oddali se
jiné, záslužnější činnosti.
Po vstřelení branky jsme se pochopitelně zatáhli do obrany a začali
bránit. Zuby, nehty, vším, co bylo po ruce a po noze. Odměny jsme se
zanedlouho dočkali - vyrovnání na 1:1. Pak teprve všichni, bez jednotlivých
výjimek a vystrkovačů ramen, kteří by na úkor ostatních chtěli
přesunout na sebe veškerou slávu za případné vítězství, začali
bojovat, běhat, skákat, přihrávat, sólovat, kličkovat, střílet.
Prostě kompletně rozehrát celou škálu známých i utajovaných
možností, co s balónem, potažmo se soupeřem provést. Soupeř s
výborným pohybem i kopací technikou nám sice nadále v obraně
zatápěl, my jsme tomu ale s úspěchem čelili ochlazováním se během
ještě větší rychlostí. Rozhodla branka na 2:1, jak už to v
takovýchto zápasech bývá. Hráči Schalke i celý kotel ztichl a
modrobílá se změnila na černobílou.
Zápas se dohrál z povinnosti, střelili jsme další tři branky, Míra
Bosák si zapsal do deníčku počet pronesených slov během
komentování zápasu a Karel? Podle zákulisních informací si cestu do
německé bundesligy tímto zápasem definitivně uzavřel. Proslýchá se, že je na ni až
příliš dobrý, ať prý jde radši do Anglie, Itálie nebo do Španělska.
Co se dá dělat...
Jiříkovice - Deportivo
Deportivo, Deportívo, řeknete si... Jo, takovej klub ve španělský
lize, patřící k užší špičce, dokonce v posledních deseti letech
jednou vyhrál i titul! Něco jako Liberec, Ostrava, Teplice v lize naší.
Jednou vyhrát, a pak se z toho tři roky sportovně a ekonomicky sbírat...
Deportivo..., řekl jsem si před zápasem já a vzpomínal, co si
pamatuju. Že tam hrával supr-šutér Diego Tristan, a to je tak
všechno. Že to určitě nějak zvládneme, a to - se obávám - jsme si mysleli
všichni z našeho mužstva. Byli jsme příliš uspokojení z
předchozí výhry a z našeho výkonu čišela až příliš profesorskost a
spoléhání se na vlastní domnělou schopnost improvizace. Vědomí, že
stačí vyhrát a ocitneme se na čele tabulky, že znovu zažijeme a
zakusíme ten nepopsatelně veliký a nádherný pocit, jako jednou dávno
ve třetí třídě, nám svázal nohy, celá těla a bohužel i hlavy. Snad
tomu napomohlo žhavé španělské sálající slunce, které v našich hlavách
dokonale vysušilo to, co jsme si nestihli vymést sami. 0:2 po
poločase - dvě stupidní branky (padající na hlavy obránců i
útočníků) v síti jinak skvěle chytajícího Kosiho a střelecká
impotence, veřejně dávaná na odiv na straně naší, vypovídají věrně o
průběhu hry. Co na tom, že jsme nastřelili pár tyček a břevno. Co
na tom, že šancí bylo na zápasy tři, ne na jeden poločas...
V druhé půli se obraz hry příliš nezměnil, jen jsme, snad už pološílení z
narůstajícího španělského vedra, pobíhali čím dál tím víc, čím dál
tím rychleji, a čím dál tím zbytečněji. Vypadalo to, jako kdybychom běhali
v uličkách La Coruni a kličkovali před býky v rámci jejich oblíbeného
španělského svátku.
Až se ujala jedna Karlova střela a pár minut na to - to už se blížil
konec zápasu, skóroval Martin. Vyrovnali jsme! Snad jsme si to
zasloužili alespoň za to pitomý pobíhání. Jenže, kdo chce víc - nemá
nic, jak by řekla moje babička a určitě i všechny její moudré
tety, sestry, babičky, matky, tchýně, snachy a kdovíještě z její
generace. Ženského pohlaví, samozřejmě. No a my jsme chtěli všechno.
Nestačila remíza. Nestačil bodík. Všichni až na Kosiho, který, jak
po zápase konstatoval, nás s úděsem pozoroval, jak se ženeme ke
bráně soupeře jako stádo býků proti zkušeným toreadorům, bušíme do
okovaných, leč pro nás v našem polomrtvém stavu již nedobytných vrat, a ke svým vrátkám necháváme rozjásaně volnou dálnici. Byla to jen otázka času - nástupce
Diego Tristana v dresu Deportiva nám zasadil ránu z milosti a my se s úlevou
položili na zem rozpálené koridy.
(mn)
|
