Sestava:
Kosík - Spružina J., Spružina K. - Buchta, Janoch

Jiříkovice - Technika B

Technicky vzato, zápas s Technikou nebyla procházka růžovým sadem. Stačilo se jen podívat na jejich lavičku - čtyři lidi na střídání a na lavičku naši - ticho po pěšině. Na počet střídajících kumpánů vyhrála Technika, góly jsme ale dávali my, vlastně jen jeden člověk...
První branku vsítil Karel. Druhou branku vsítil Karel. Třetí branku ... ...vsítil Karel. Dá se říct, že všechny branky padly po průměrně 70 km/hod. rychlé střele, linoucí se po trajektorii z bodu A do bodu B (bod B je jeden z bodů ve čtverci s obsahem 4 m2, o straně a=2 m; nejlépe, když se tento bod nachází v blízké vzdálenosti od spojnice dvou přilehlých stran).  Přes tříbrankové vedení Technika vyvíjela stále stejný tlak P, kroužila kružnice s obvodem o=2pr kolem našeho pokutového území, vysílala české úsečky ČÚ a my se bránili a vyráželi k přímým plošným protiútokům s. Ke konci prvního poločasu nás rozhodčí vyvolal k tabuli - Kosi při penaltové zkoušce neobstál a my dostali za 1 (rozhodčí si připomenul známkování z ruské školy).
O poločase jme měli tedy za tři, soupeř za pět. No a protože jsme chtěli na konci na vysvědčení za jedna, vsítili jsme další dva fíky a soudružce učitelce Králové, co nás kdysi vyučovala spřátelenému jazyku, určitě ukápla jedna či dvě slzy radosti, jak nám ta technika jde.

Jiříkovice - Eldo

Ve vzácné shodě, s příkladným nasazením a dravostí po vítězství - tak nastupoval do zápasu soupeř. My byli z předchozího zápasu ztuhlí, neohební, rozvrzaní, unavení, zdechlí. Asi polovina mančaftu by radši na hřišti nebyla. Tak taky vypadala hra - snažili jsme se držet balón, pokud to šlo, na svých kopačkách, ale časem jsme pro sebe objevili již snad tisíce let otřepanou pravdu, že lehčí je bořit než stavět, šetřili jsme síly a čekali na příležitost. Jeden z odvetných protiútoků se podařil, a tak jsme vedení 1:0 po poločase brali všemi deseti.
Jenže bohužel pro Eldo, které o přestávce pravděpodobně sbíralo síly a motivaci k vyrovnání, se na hřišti objevilo pět zcela nových jiříkovských playerů. Ti zapomněli na svá bolavá kolena, kotníky, lokty a žebra, roztočili kolotoč nevídaných, pro ně už dávno zapomenutých akcí, sázeli fík za fíkem, až samou radostí z toho, jak jim to najednou překvapivě jde, zapomněli na únavu a dokonce chodili podávat Eldu balóny a prosili na konci zápasu rozhodčího, aby to ještě nepískal, a nastavil ještě nějakou minutu navíc. S takovým přístupem se máme věru příště nač těšit.

(mn)